Loni jsem byla v Bruselu jako delegátka v Evropském parlamentu. Píšu to pro lidi, kteří Unii a její parlament berou jako samozřejmé dobro. Cesta přes Německo byla úmorná. Budova za to stála. Ne proto, že by byla krásná. Proto, že zblízka je jiná než na letáku.
Paul-Henri Spaak nestojí od roku 1950. Stavět se začal v roce 1988, hotový byl v roce 1993. Padesátá léta patří myšlence společenství, ne téhle stavbě. Myšlenka zní pořád stejně. Volný pohyb zboží, společný trh, žádná válka mezi členy. Od té doby se k tomu nabalil aparát, který původní větu přerostl.
Zvenku to vypadá jako římské koloseum a zároveň jako mraveniště. Mnoho vchodů, žádný konec. Uvnitř po kontrolách stovky dveří, sálů a světel. Uklízečky, vrátní, ostraha, předseda parlamentu. Platí to daňový poplatník. Plat europoslance je něco přes 10 000 eur hrubého měsíčně, k tomu necelých 5 000 eur na kancelář. Není to sto tisíc eur. Pořád je to odměna, za kterou by český důchodce tleskal. A parlament k tomu chystá rekonstrukci téže budovy do roku 2031 za 455 milionů eur v cenách roku 2023.
Do hlavního sálu nás posadili podle pokynu shora. Fotit se nesmělo. To ještě jde obhájit. Pak se jednalo o migraci. Řečník má minutu. Za minutu se stihne věta, ne argument. Mluvil maďarský politik, potom Milan Uhrík. Oba o tom, že stát má právo říct, koho na své území pustí, a že Brusel mu to právo bere. Po Uhríkovi jsme zatleskali. Z blízkosti, z toho, že to řekl napřímo. Ochranka nás vyvedla.
V první chvíli jsem čekala, že si dělají legraci. Nedělali. Uhrík to potom sám popsal. Skupinu českých návštěvníků po jeho projevu vyhodili, prý protože návštěvy tleskat nesmějí. Když mluví jiní, sál tleská. Když tleskne návštěva po kritice, je z ní narušitel.
Tohle není demokracie, ve které si občan smí ověřit, co se za jeho peníze děje. Tohle je sál, do kterého vás pustí a pak vám řeknou, že máte mlčet. Francouzština a němčina tam nejsou jediné jazyky. Úředních je čtyřiadvacet a řečník má tlumočení. Rozhoduje se stejně. Minutový projev, hlasování, a kdo zatleská mimo povolený rytmus, jde ven.
Než mi někdo znovu řekne, jak je v Unii báječně, ať si tam sedne. Ne na exkurzi s průvodcem. Do sálu, ve chvíli, kdy se hlasuje o migraci. Pak ať vypráví o svobodě. My jsme tleskli. Vyvedli nás.