Chci se podívat na sociální oblast, konkrétně na péči o staré a velmi staré občany. Nejen z mého pohledu, ale i z pohledu společnosti a z reality Jihočeského kraje.

Stalo se přesně to, před čím jsem v letech 2016 až 2019 na krajské úrovni opakovaně varovala. Tehdy to mnozí brali jako přehánění. Dnes je nedostatek péče o seniory problém celé společnosti, ne okrajové téma.

Kraj ani stát nemají dost lůžek. První brzda jsou peníze. Druhá je to, kam společnost peníze posílá: do staveb, které jsou vidět, včetně dálnic, z nichž některé zatím existují spíš na papíře než v krajině. Třetí brzda je personál. Ošetřovatelů, sester a pracovníků v sociálních službách je málo a bez nich žádná budova péči nezajistí.

Mezeru začali vyplňovat soukromí provozovatelé. Soukromá služba sama o sobě není problém. Problém je, když se z péče stane obchod a klient za desítky tisíc měsíčně nedostane to, co rodina oprávněně čeká. Rodiny pak stojí před jednoduchou a tvrdou zkušeností: peníze odcházejí, péče tomu neodpovídá.

Sociální služby se podle zákona smějí poskytovat jen na základě registrace. Rozhoduje o ní krajský úřad a poskytovatel se zapisuje do Registru poskytovatelů sociálních služeb. Kdo registraci nemá a přesto službu poskytuje, dopouští se přestupku. Krajský úřad může takový provoz kontrolovat a pokuta může dosáhnout až dvou milionů korun.

Háček je jinde. Část zařízení se registraci vyhne tím, že se označí za ubytování, penzion nebo „domov“ a péči poskytuje mimo zákonný režim. Rodina pak těžko pozná, jestli platí za sociální službu, nebo jen za postel. A právě tady kontrola pokulhává: dokud se provoz tváří, že o sociální službu nejde, úřady mají složitější cestu, jak kvalitu péče prověřit a vymoci.

Část těchto provozovatelů navíc nemá vzdělání ani praxi v oboru. Jde jim o výnos. Ten se nejsnáze udělá tam, kde se na personálu, jídle a skutečné péči šetří. V takovém případě nejde o službu seniorům, ale o podnikání na jejich úkor. Sama bych do takového zařízení blízkého člověka nedala. Ne proto, že je soukromé, ale proto, že u něj není jasné, kdo a podle jakých pravidel péči hlídá.

Proč to píšu teď? Protože téma už není jen na okraji. Řeší ho kraje i vláda a stížosti na neadekvátní péči se objevují po celé republice. Jihočeský kraj v tom není výjimkou. Už u dvou subjektů řeší stížnosti na úroveň péče a další provozy se prověřují.

Z oficiálních zdrojů kraje vyplývá, že Jihočeský kraj uložil sedm pokut do výše zhruba 50 tisíc korun, v jednom případě 200 tisíc korun a ve dvou případech po 250 tisících korun. V minulosti šlo o pokuty 350 tisíc, 300 tisíc a 150 tisíc korun. Čísla ukazují, že problém není teoretický. Zároveň jsou to částky, které u provozu s měsíčními platbami v desítkách tisíc za klienta nemusí nic změnit.

Stejný model se posouvá i do terénu, do tzv. domácí péče. Dva kraje už upozornily na subjekty, které tyto služby nabízely bez patřičného oprávnění.

Proto jedna praktická rada. Než někoho umístíte, ověřte si v Registru poskytovatelů sociálních služeb, že zařízení registraci opravdu má, jaký druh služby smí poskytovat a jaká je cena proti tomu, co je ve smlouvě. Registr je veřejný. Když poskytovatel v registru není, nejde o registrovanou sociální službu, ať se na vývěsce píše cokoli.

Lidé, kteří tu desítky let pracovali a budovali, mají právo dožít důstojně, ať už zvolí domácí péči, obecní, krajské, nebo poctivé soukromé zařízení. Bez nich by tady nebylo to, co máme. A řeči, že senioři už nemají dýchat, nebo nedejbože volit, jsou hloupé i krátkozraké. Každý, kdo je dnes mladý, bude jednou starý. Otázka není, jestli se ho to bude týkat. Otázka je, v jakém systému ho to zastihne.