Chci jen krátce popsat, jak vypadá péče o staré lidi za hranicí. Ne jako tabulka dávek, ale jako rozdíl v přístupu, který jsem viděla na stáži.
U našich německy mluvících sousedů není automatické, že starý člověk skončí v domově. První volba je zůstat doma, i když je upoutaný na lůžko nebo má vážné omezení. Stát na to má nástroje: příspěvek na péči podle stupně závislosti, pomůcky, přístroje a docházkový personál. Ani tam personálu není dost a i tam se zařízení potýkají s směnami. Rozdíl je v tom, že domácí péče není nastavená jako dopolední návštěva a pak nic.
U nás terénní služba často končí s dopolednem. Odpoledne, večer a v noci zůstává rodina sama. Tam se na domácí péči počítá jako na základní způsob. Teprve když už doma nejde udržet důstojnou a bezpečnou péči, přichází na řadu pobytové zařízení.
A právě v tom zařízení byl rozdíl nejviditelnější. Člověk tam nebyl položka na oddělení. Měl vlastní pokoj. Vstával se podle něj, ne podle rozpisu směny. Snídaně se aspoň zčásti řídila tím, co chtěl on, ne tím, co zbylo z kuchyně. K dispozici byly pomůcky, přístroje a personál od pomocné síly po vyškolenou sestru. Ty vrstvy na sebe navazovaly přes den i v noci. Každý měl svou roli a ta role měla respekt. Na obou stranách, u personálu i u klienta.
Nebyl tam hluk, spěch ani pocit, že se oddělení řídí provozem, ne lidmi. Pro člověka, který je na péči závislý, je právě ten klid součást léčby. Ne ozdoba.
Stáž mi ukázala, že to není otázka jiného národa. Je to otázka pravidel a návyků. Vlastní pokoj, režim podle klienta, návaznost směn a domácí péče, která nekončí v jedenáct. Nic z toho není nedosažitelné. A právě proto máme co dohánět.
Sousedé na to mají větu, která sedí i sem. Das ist Leben. Tohle je život. A k životu patří i to, jak se staráme o ty, kteří už se o sebe postarat nemohou.