Budějovická nemocnice letos v březnu zavedla chladicí čepici pro pacienty na chemoterapii. Systém Paxman ochlazuje pokožku hlavy, zpomalí prokrvení a k vlasovým kořínkům se dostane méně cytostatika. U části pacientů, zejména u karcinomu prsu, to snižuje riziko ztráty vlasů. Samo o sobě je to rozumná věc. Ztráta vlasů není kosmetická maličkost. Pro člověka uprostřed těžké léčby je to další rána.
Jenže pojišťovna to nehradí. Nemocnice účtuje 500 korun za hodinu. Čepice se nasazuje půl hodiny před infuzí a sundává hodinu až hodinu a půl po ní. Jedno sezení tedy není pětistovka. U člověka, který na chemoterapii jezdí opakovaně, z toho může být částka, kterou si samoživitelka nebo důchodce prostě nedovolí. Přístroj v nemocnici je. Pomoc, která končí u ceníku, pomoc není.
Tady nejde o hrdinství kraje. Jde o to, že podpůrná péče u závažné diagnózy zůstala na pacientovi. Zapůjčení by mělo být zdarma, nebo aspoň kryté pojišťovnou. Dokud není, chlubit se nákupem přístroje je polovina věty.
A pak je tu druhá polovina. Devatenáctého února schválil Jihočeský kraj dar tři miliony korun organizaci Člověk v tísni na humanitární pomoc Ukrajině. Hejtman Martin Kuba řekl, že kraj chtěl původně nakoupit generátory, topidla, stany a spacáky sám, ale kvůli převozu a clu dal peníze organizaci, která zboží koupí na místě. Proti byli zastupitelé SPD a Stačilo!, jeden zastupitel ANO se zdržel. Čtyři dny nato schválilo město České Budějovice na stejný účel další milion.
Humanitární pomoc není zločin. Generátor v zimě bez proudu není zbraň. Spor je o pořadí. Kraj umí během jednoho zastupitelstva uvolnit tři miliony na dar do zahraničí. U pacientky, které při chemoterapii padají vlasy, umí nabídnout přístroj za 500 korun na hodinu. To není rozdělení společnosti nějakým komentářem na sítích. To je rozdělení v rozpočtu.
Nejdřív vlastní. Pak, když zbude, i druzí. U čepice nezbylo nic. Zbyl ceník.